Podlahové topení bylo známé již Římanům v jejich vyhlášených lázních a dokonce bylo používáno i v obytných domech. Samozřejmě, že tehdejší technologie a materiály se nedají srovnávat s těmi dnešními, ale důvody používání podlahového topení byly stejné jako dnes – zejména pohodlí a komfort, které podlahové vytápění zaručuje. Díky moderním technologiím a několika chytrým nápadům vývojářů přestalo být podlahové topení luxusem a stále častěji se instaluje do běžných rodinných domů. Jedním z hlavních přínosů tohoto způsobu vytápění je vedle úspor energií také příjemný pocit z rovnoměrně prohřáté místnosti.
Teplovodní podlahové vytápění je topným i chladicím zařízením, které využívá vody o nízké teplotě proudící v plastových trubkách. Trubky jsou položeny do vrstvy betonu, která se obvykle používá pro pokládku podlahové krytiny vyrobené z keramiky, mramoru, žuly, kameniny a dřeva. Teplo je přenášeno z trubek do podlahy a odtud do celé místnosti. Tímto způsobem se celý povrch podlahy stává topným tělesem. V případě, že pustíme do systému studenou vodu (15 °C), můžeme podlahou i chladit. Voda pro teplovodní podlahové vytápění může být ohřívána v plynovém, elektrickém, či kondenzačním kotli, v tepelném čerpadle, nebo také solárním systémem. Umožňuje proto kdykoli v budoucnu změnit zdroj ohřevu vody. Podlahové topení je bezprašné, ohřev vzduchu probíhá sáláním, nikoliv cirkulací.
Nižší vynaložená energie na ohřev vody a tím i nižší náklady na vytápění. Podlahové topení nezabírá užitečný prostor a nezasahuje do interiéru. Rozložení tepla z podlahového topení je člověkem vnímáno velmi pozitivně. Lepší rozložení tepla jinou technologií není doposud známo! Teplota vody v teplovodním podlahovém topení bývá nejčastěji navrhována na cca 20–30 °C oproti konvenčnímu vytápění, kdy je třeba cca 70–80 °C. U podlahového topení tak vznikají menší tepelné ztráty zaviněné výrobou a přenosem energie.
Podlahové topení pracuje s nízkým tepelným spádem. Díky velké ploše topidla, přes celou plochu podlahy, vystačí s teplotou jen o pár stupňů vyšší, než je požadovaná výsledná teplota v místnosti pro pocit tepelného komfortu. Teplota běžných radiátorů musí být díky malé kontaktní ploše až o několik desítek stupňů vyšší. Radiátory dnes většinou navrhujeme na teplotu vstupní vody okolo 50–70 °C, podlahové topení obvykle na 30–40 °C. Teplotní spád (rozdíl mezi teplotou vstupní a výstupní vody) bývá u konvenčního topení 20 až 25 °C, zatímco u podlahového jen zhruba 10 °C. Teplo stoupá přirozeným prouděním rovnoměrně z celé plochy podlahy vzhůru. Zamezuje vytvoření vrstvy studeného vzduchu u země a zóny zbytečně teplého vzduchu u stropu.
Stejné nebo o málo vyšší prohřátí chodidel ve srovnání se zbytkem těla má dlouhodobě příznivý vliv na krevní oběh (chodidla a lýtka bývají kritickým místem oběhu) a snižuje mimo jiné i možnost vzniku rýmových onemocnění. Teplo podlahového topení je takzvané teplo sálavé, téměř veškerá energie se předává sáláním. Šíří se tepelnými paprsky a dokáže na rozdíl od kontaktního vzdušného tepla rychleji prohřát naše tělo do hloubky. V místnosti vyhřívané podlahou se cítíme komfortně již při teplotě vzduchu o 3 °C nižší než při topení konvenčními zdroji.
Cirkulace vzduchu je díky nízkým rozdílům mezi studenými a teplými prvky téměř neznatelná a tudíž se v prostoru vytápěném „od podlahy“ prakticky vůbec nevíří prach (zejména, pokud jde o topení celoplošné s rovnoměrným výkonem), to ocení zejména osoby se sklonem k různým alergiím a astmatu.
Podlahové topení také napomáhá k prosoušení vlhkých míst, protože ta se zpravidla vyskytují u podlahy.